Vyloženě tady řvu. Nikdy jsem nenarazila na řasenku, která by odolala když ne obyčejnému dni, tak vůbec ne slzám. Je to snad hormonálníma práškama? Je to svinstvo, jenže zdraví je zdraví, takže tu psychiku musím překonat. A nebo taky to není práškama, ale tím co ve mě je už čtrnáct dní. 

Pláču jak malé dítě. To, že mě má "polovička" nemiluje (nebo méně pateticky - nic ke mě necítí) vím. Ono, ne že by nepokusil mi něco takového říct. Chlupatá deka mi byla svědkem. Ale veřte někomu, kdo vám dá čtyřikrát sbohem v týdeních intervalech. (ten článek z minulého blogu třeba někdy ze smutku zkopíruji i sem) Ale od posledně, kdy jsme se po mém přiznávám s hanbou hysterickém záchvatu a několika pivech dali zase dohromady, řeším jinou věc.

To, že mě nemiluje snesu. Zjistila jsem, že mi na tom nezáleží, prostě chci být s ním. Tečka. Možná i vykřičník. Ale pocit vedle něj, že vlastně vedle mě ani den strávit nechce, že ve skutečnosti mu je ukradené jestli bude semnou nebo u WoWka. To už nesnesu. Pomyšlení, že mě má jenom rád a je semnou protože je hold zvyklý ano. Ale že už ani vedle mě nechce být a je semnou, protože vlastně ještě nepotkal jinou, která by mě nahradila je, nepřípustné. A protože to úplně prožívám (přiznávám, tady ty prášky hrají svou roli) brečím tu, už zase vidím jak mi zítra dá boty na fotbal. A tentokrát to bude naposled. Protože já už tu situaci znovu stejně řešit nebudu. Nemohu být s někým, kdo po mě chce jen si to užít. Kdyby se aspoň vedle mě cítil v pohodě, ale ani to už ne. Dva roky, to je dlouhá doba co se známe. Chodíme spolu, když nepočítám ty rozchody nějaké ty měsíce..

Bojím se, že je to i poslední kluk, který vůbec kdy semnou bude chtít něco mít. Není zvyklý na mou nepřítomnost. Nevím, nevím jestli dokážu potlačit tu představu o milování jako aktu, kdy se dva milují, kdy to není jen na jednu noc. Nevím jestli dokážu sama sebe překonat, že jeden, který miluje stačí. Dnes to vlastně řekl. Bude semnou dokud se zase nezamiluje. Ale že mu to trvá dlouho, takže takový rok mám "jistý". Intonacíto byla žert, ale veřte to klukovi, který vás nemiluje.

A pořád brečím. Stále pláču. Zatrápené slzy. Zítra budu vypadat pěkně hloupě a bude mě bolet hlava. Jenže já to potřebuju dostat nějak ze sebe.